Vážení čtenáři, Držíte v rukou nové, vpravdě kacířské číslo. Dokazujeme jím, že uskutečnitelné je všechno, pro co si v životě jdeme. Poprvé v lidské historii, i když ještě ne úplně na celém glóbu, nadešla doba mladého člověka. Doba, ve které se může prosadit každý, kdo opravdu chce. Podnětem pro napsání byl den, kdy jsem dostal malou knížku. Jmenuje se Neštěstí ve štěstí. Poslala mi ji dívka, která se ani neměla narodit. Neměla zvládnout školu. A hlavně neměla tu knihu napsat. Ve třetím měsíci těhotenství její mamince diagnistikovali toxoplazmózu. Dítě se buď nemělo narodit, nebo ano, ale postižené. Rodičům byl doporučen potrat. Odmítli. Rozhodli se, že dítě budou milovat, ať bude jakékoli. Narodila se vlastně zdravá Míša. Vlastně píšu proto, že jednou učitelka rodičům sdělila, že Míša má problémy s učením a vše jí dlouho trvá. Rodiče učitelce vysvětlili, že Míša prostě taková je a požádali ji, ať jí dá čas, že pak určitě sama všechno zvládne a udělá obrovský skok. Učitelka to přijala. A Míša začala ve škole exelovat. Rodiče ji vedli k tomu, aby dělala to, co ji baví. Dělala tedy keramiku, kreslila, tvořila rukama. Když viděla tatínka, jak smolí lektorské texty, ptala se, když dokončí onu slibovanou knihu. On jí vysvětloval, jak je to složité a proč na to nemá čas. „Já nemám o nic více času než ty,“ odvětila a začala psát svou knihu. V každé volné chvíli. V autobuse cestou do školy, v autě cestou na výlet i na mobilu, když jí nebavila hodina. Nakreslila si k ní obrázky. Na své šestnácté narozeniny ji vydala. Její knihu nemám sílu číst, protože mi už na první stránce tečou slzy. Je to typická malá slečna. Dokázala všechno, co dokázat neměla. Toto vydání je věnování nejen Míše Gřeškové, ale všem malým lidem, kteří nepodceňují své možnosti a schopnosti. Přišla doba dříve nemyslitelná. I ten, kdo nemá původ a peníze, si může splnit své sny v čemkoli chce. Nepolevte v tom, prosím. V hluboké úctě Váš

Petr Casanova