Já ale byla jiná. Byla jsem trošku víc introvertní, chodící s hlavou v oblacích víc, než nelegálně pít s pubertálními kamarády. A tak nějak se mi vždycky líbila myšlenka “být spisovatelka”. Představovala jsem si to jako ideální job. Mohla jsem se na růžovém obláčku vznášet ve svém světě. Jen já a tužka a papír/klávesnice a moc neřešit reálný opravdový život.
Na férovku si řekněme, že kamarádit se s někým takovým musel být asi pěkný vopruz, proto jsem taky měla víc než dost času ignorovat lidi a vymýšlet si své vlastní příběhy.

Dalo by se taky říct, že ve svém neštěstí jsem měla jisté štěstí.
Ve svém nešťastném puberťáckém životě, který stál za starou belu jsem měla to štěstí, že jsem z toho vytěžila příběh, který si teď vy všichni můžete přečíst zabalené ve fialové vazbě knížky Neštěstí ve štěstí.

 Fakt jsem je milovala. A brečela jsem, když jsem se s nimi musela rozloučit. Poslední tečka byla stejně bolestná jako radostná. S tou poslední tečkou jsem dokončila své dílo, které začalo jen jako čmáranice ve starém nepopsaném sešitě.

Mělo to určitý vývoj. První kapitoly se objevily na mém blogu - samozřejmě jenom proto, aby mě čtenáři kopali do zadku, že chtějí víc, a oni opravdu chtěli!!! A společně jsme to dokopali až do fáze, kdy jsem málem propadla z chemie a fyziky, protože jsem tolik propadla Izině příběhu.

Nakonec jsem to všechno nějak zachránila. Chemii, fyziku, Iz i svůj mizerný sociální život 😉